NAPSALI

Antonín Kanta

Jan Dočekal, 2002, výběr z textu

V osmdesátých letech Antonín Kanta odstoupil od reportážní fotografie a rázně vnikl do oblasti výtvarné fotografie. V černobílých, tónovaných nebo barevných fotografických obrazech projevuje zájem o sjednání objektivní výpovědi o námětu.

S výsledkem, kterým z aspektu estetiky náleží označení zralé, usiluje o vytvoření specifického, pokud možno nezávislého výtvarného díla v dimenzích technických možností fotografie. Uplatňuje při tom subjektivní city, lépe pověděno emoce. Ty jsou, o tom není pochyb, důležitým předpokladem k dosažení osobitosti projevu ve všech oblastech umění.

Ludvík Kundera, 2003, výběr z textu

Antonín Kanta je umělec zvědavý či spíše – a podstatněji – zvídavý. Je nadán mnohostrannou fantazií, neopouští ho chuť zkoušet nové postupy, pokoušet sám sebe i diváky. Trvale hledá, nalézá a prohlubuje svůj způsob, dokonalost řemesla, technický um mu dovoluje vstupovat do hájemství umění mnohými vraty a branami, ale urputný hledač nepohrdá ani dvířkami a brankami.

Dita Vomelová, 2006, výběr z textu

Jako zkušený fotograf už se dostává dál, vyvíjí se, může si hrát a snít, může poslouchat své vnímavé oči a srdce. Antonín Kanta se postupně nechal pohltit jak černobílou tak barevnou fotografií, někdy díla dokresloval či tónoval, jindy se nechal ohromit kompozicí – hrou různých geometrických tvarů nebo křivkami ženského těla či experimenty se světlem, stíny a tmou. Cestu výtvarného fotografa si Antonín Kanta vyšlapal velmi poctivě a pečlivě. Fotografování se mu stalo prostředkem vlastního vyjádření.

Milan Zeibert, 2006, výběr z textu

Fotografie, které Ludvík Kundera nazývá fotoobrazy, zachycují detaily tak všedních věcí, jako jsou potrhané plakátovací plochy, skleněné dveřní výplně se zalitou drátěnou mřížkou, natrhané a počmárané kartony či oprýskané omítky. Kouzlo fotoobrazů spočívá hlavně v tom, že divák často vůbec nepozná, že hledí na maličký výřez z několika vrstev nalepených a zase stržených plakátů či kousek otlučené zdi. Autor to pochopitelně neprozradí, přečtěte se jen názvy cyklů, Rozsochatá tajemství, Proměny, Nejasná zpráva atd. Jenže tato hra je právě na nejasnosti založena.

Josef Chalupa, 2009, výběr z textu

Antonín Kanta je vázán, je determinován tím, že to co najde ten určitý detail, tak ho musí kompozičně vybrat, aby ten snímek byl definitivní již ve svém záběru. Jde o barevnou fotografii na klasický film a pochopitelně i o zpracování digitální cestou. Ta umožňuje opět různě kombinovat, upravovat, variovat s barvou, tvarem. Ale přes všechny tyto technické vymoženosti si myslím, že základem, především, je fantastická schopnost umět se na věc podívat, umět je vidět a najít. Vidět, to co jiní na světě nevidí a neuvidí.

Jiří Valoch, 2009, výběr z textu

Překvapením bylo pro mne seznámení s Antonínem Kantou, fotografem, jenž překročil autonomii ryze výtvarného řešení – jeho přesně formulované koncepty transponují do světa (fotografického) obrazu ryzí, pregnantně vymezená pozorování a objevování autonomních výtvarných kvalit obyčejných věcí kolem nás.

Jan Dočekal, 2009, výběr z textu

Antonín Kanta je autorem, jehož pracovní intenzita je značná. Může tedy podmíněně často, aniž by se opakoval, předstupovat před výtvarnou veřejnost, nastavovat jí svou tvář. Jeho poměr k výchozímu faktu, že fotografie jako fenomén je založena na kauzalitě (příčinná souvislost) není v respektu, smyslem tvorby si nestanovil reflexe konkrétních okolností, což je fotografii historicky vlastní, nýbrž utváření obrazů, jejichž podstata sice vězí v kauzalitě (fotografii lze zprostředkovat toliko existující), ale zrakové percepce mohou odkazovat ke zcela novým entitám, až k hranici abstrakce.

Kreativních výsledků Antonín Kanta dosahuje výtvarným myšlením a zjitřenou estetickou citlivostí. Ví, že vše neobyčejné zpravidla pramení v obyčejnosti a neobyčejným se stává teprve kultivací. Tam je celistvý rozměr látky, ze které jsou jeho fotografie.

Jiří Valoch, 2010, výběr z textu

Musel jsem se tázat sám sebe, v čem a proč je Kanta tak fascinující . Odpověď má dvě složky : jednak je to jedinečné zaměření fotografie jako média na obrazové kvality, ty ovšem objevuje ryze fotografickým způsobem, takovým pozorováním detailů, že bychom možná měli raději hovořit o makrofotografiích. A potom ovšem ona nesmírně vytříbená senzibilita, jež mu dovoluje absorbovat a znovu interpretovat „ svým vlastním médiem „ jednotlivé problémy, jež jsou vlastní modernímu umění posledních desetiletí …

… objevuje jedinečnou, novou, aktuální podobu tvorby, syntetizující možnosti fotografie jako média se zkušeností moderního umění, počínaje dekoláží, přes estetickou aktualizaci nejširší možné škály materiálových struktur až po aspekty náhody, jenž je stále velké téma a dovoluje také celou škálu řešení. Je to prostě obrazová vizualita, jež u tohoto fotografa zaujme, a její originální, autentické uplatnění v komplementárním médiu – fotografii.

Jiří Valoch, 2010, výběr z textu

Geometrické byly i některé autorovy fotografické koláže a v minulé zimě vznikl dokonce velice subtilní soubor čistých asambláží, cyklus Vánoční 2009, různé geometrické v ploše organizované háčky, normálně užívané při zdobení vánočních stromečků. V tom je Kanta skutečně jedinečný – všechno je schopen vnímat jako potencionální výtvarnou kvalitu. Tímto užitím toho nejbližšího, co je v domácnosti (ale vlastně také svým radikálním přehodnocením dosavadních „pravidel hry“) se sbližuje v nejširším smyslu slova se stejně ojedinělým, bohužel již ukončeným dílem Běly Kolářové, samozřejmě v úplně jiné, své osobité syntaxi …

Každé setkání s Antonínem Kantou je vždy také setkání s tvůrcem, schopným vše přehodnotit do neutilitární podoby autentického uměleckého díla, což je vždy vzácné, stejně jako to, že si ve své izolaci, odkázán jen na dostupnou literaturu a kontakty s kolegy, uvědomil, co již ve fotografii vykonal a jak radikálně odlišná tedy musí být jeho další cesta.

Jan Dočekal, 2011, výběr z textu

Způsobem vidění a podáním Kanta opouští konkrétnost předlohy a tvoří fotografické obrazy na principu stylizace. V této odpoutanosti, v tomto převedení na zásadách obraznosti, je, dle mého mínění, nejzřetelnější síla Kantovy tvořivosti. Tedy nikoliv reflexe konkrétních okolností, jak je historicky vnímána funkce fotografie, nýbrž stavění obrazů, jejichž podstata sice vězí v příčinné souvislosti (fotografuji jen to, co existuje), ale též, ba valnou měrou, v pohybu, v umělcově spojnici rozumu a citu. To odkazuje k novým podstatám, jež se mohou nacházet až za hranicí abstrakce.

Jiří Valoch, 2012, výběr z textu

… Kantova aplikace postmoderní zkušenosti spočívá právě ve vědomí toho, že různé výtvarné jazyky, které v minulém století reprezentovaly určitý přesný tvůrčí postoj, dnes již může být pouze novým konceptem jako konfrontace celé oné škály, tak jak ji moderní umění postupně přinášelo.

Tak postupně kromě fotografií v posledních asi pěti – šesti (???????????????? Není to víc :??? letech vznikají velice originální díla v jiných, tradičně vzato ryze výtvarných médiích – koláže, kresby. A opět zde klidně, „postpostmoderně“ střídá jednotlivé jazyky umění, tradiční i méně tradiční, někdy přece jenom vidíme, jak je mu hodně blízký jazyk geometrie, ale opět svobodně užívaný – až po experimentování s expresívní kaligrafií. V takové situaci mu pak samozřejmě zbývá to, to co všem dobrým umělcům dnešní doby : v každé podobě objevit svou vlastní artikulaci. A Kanta se tak osvobodil od tradičních, kodifikovaných estetik, že jsou pro tento nový vizuální svět skutečně krásné …

Tak dokáže Kanta vytvořit celou sérii z párátek (Průměrný počet, 2010 – 2011), v nichž autenticky využívá nově své zkušenosti s jazykem geometrie … A jestliže cyklus Černé linky, 2011, koláže z černých pruhů papíru, je jeho vlastní, osobitou reflexí minimal artu – protože i ten již postmoderna učinila jenom jedním z historických –ismů, pak Vymezení obrazců, 2011, to je krásný nový koncept, který již dobře koresponduje s oživením zájmu o konceptuální myšlení u nejmladší generace a tvoří jeho vlastní, dobově adekvátní autentický originální příspěvek.

…ovšem tento autor se ukázal i jako kreslíř par excellence. Téma „spojování náhodných bodů“ několika příklady do našeho výtvarného prostředí vnesl asi roku 1930 František Hudeček, počítačem determinované náhodné linie jsou tématem obrazů Zdeňka Sýkory v posledních dekádách, také další významný geometrický, byť poněkud opomíjený brněnský umělec Pavel Rudolf v něm našel cenná řešení, ovšem Antonín Kanta, možná právě proto, že je bez tradičního výtvarného školení, ale jak víme již z celého jeho dosavadního díla umělec mimořádně výtvarně citlivý…

Josef Chalupa, 2013, výběr z textu

Není z těch fotografů, kteří vyhledávají různé modelky které mají krásná těla, krásnou vizáž a aranžují je do zajímavého prostředí a takových fotografů je celá řada. Antonína Kantu zajímá to lidské tělo po stránce jeho tvarů, řekl bych že je až jakýmsi fotografem sochařem. A jak už naznačuje název té výstavy Krajina krás, nebo těla krajiny, vlastně mu to ženské tělo nahrazuje jakousi krajinu krás, krajinné prvky, obleny. zákoutí.

A nechává na naši fantazii, abychom vlastně odkryli, odhalili z jakého úhlu pohledu se na ty ženské tvary dovedl podívat. Dokonce je tam část fotografií, které jsou skutečně hádankou. Vlastně do těch fotografií vkládá jakési tajemství, které nespadlo odstraněním závoje a šatů. Řekl bych, že Kanta ten výběr který nám předkládá je takový zvláštně poetický a možná pro někoho až jakoby jednostrunný, přísně slušný, ale tím zajímavějším pojmem, ale s tím se v té české fotografii tak často nesetkáváme.

Věra Rudolfová, 2013, Urputný hledač nového, výběr z medailonku, Kniha Kraj návratů a vzpomínek

Nejvíce mě zaujaly jeho koláže a asambláže, pro které použil drobné a všední předměty – třeba párátka, nebo háčky na vánoční stromek. I takové předměty mají svoje kouzlo, kterého si člověk příliš nevšímá. Vnímavému oku výtvarníka ovšem nezůstane utajeno.

Na souborné fotografově výstavě v Horácké galerii nechyběly ani barevné kompozice. K nim našel většinu motivů také ve všedním životě a všedních věcech kolem nás. Divák často ani nepoznal, že se vlastně dívá na malý výřez z několika vrstev nalepených nebo stržených plakátů či na kousek otlučené zdi. I snímky z třetí části výstavy svědčily o tom, jak autor dovede kombinovat světlo a stín, jak dovede vytvořit zajímavou kompozici. Zachycovaly krajinu, ale nešlo o snímky z přírody. Svou krajinu totiž fotograf našel v křivkách ženského těla.

Jan Dočekal, 2014, výběr z textu

Při každém dosavadním vystoupení vždy znovu prokázal, že ve svých schopnostech má ne pouze komplexní znalost práce s technickými prostředky fotografie, ale rovněž výtvarné myšlení určující směr tvorby. Ono myšlení je racionálním i emočním vodítkem při snímání předmětné skutečnosti a jejího pohybu v dimenzích tvůrčí původnosti.

Kolekce fotokoláží velkého formátu tvoří cyklus. Tradiční koláž je výsledkem autorského sestavení vlastních či cizích fotografií, nebo jejich fragmentů do významově a esteticky nového celku. Tento autor sjednotí následným vyfotografováním a kopírováním do formátu definitivního díla.

Daniel Novák, 2014

Výbor z fotografické práce Antonína Kanty se zaměřil pouze na jednu polohu jeho jinak mnohem různorodější a bohatší škály výtvarného projevu. Mimořádný talent klasického fotografického stylu se svým okem zaměřil na výtvarně zajímavé detaily světa kolem nás. Diváka přivádí v údiv, kolik krásy nacházíme při pohledu na povrch erozí poznamenané skály, rezavého plechu, omítky na staré zdi, zanedbané plakátovací plochy či barvou potřísněného linolea na stole kolegy výtvarníka. Vizuálně velmi atraktivní barevné kompozice jako by vytvořily štětce mistrů moderního umění abstrakce a informelu. Oproti malbě však mají Kantovy fotografie něco navíc. Viděné obrazy nejsou výtvorem lidské imaginace, z chimérického zasnění nás znovu a znovu přivádí na zem uvědomění si, rozpoznání, že se jedná o fotografii fragmentu skutečného světa kolem nás. Krása zde není pouhou představou či utopickým snem, ale je důkazem podoby světa, jehož se denně dotýkáme. Možná stačí se naučit jenom správně dívat.

Josef Chalupa, 2014, výběr z textu

Označit Antonína Kantu za fotografa je poněkud zavádějící. Je výtvarníkem, pro kterého se fotografie stala jednou z možných forem vyjádření. Od aranžovaných fotografií, od figurálních kompozic, prolnutých světelnou hrou, vytvořil několik cyklů, v nichž vedl svůj osobitý dialog s avantgardními postupy počátku minulého století, aby je záhy vystřídaly cykly topograficky mapující ženské tělo.

Kanta opouští fotografický přístroj a překvapí lapidárním kresebným záznamem, kompozicemi geometrických tvarů, triviálními kolážemi, které upoutají až dětskou hravostí a čistým poetickým kouzlem. Potřeba hry prostupuje celou Kantovu tvorbu. To, co předkládá veřejnosti, ať již se jedná o fotografický záznam, či další volnou tvorbu, je vždy po technické a prezentační stránce zpracováno s precizní řemeslnou dokonalostí, která slouží k podržení poetičnosti předkládaných prací.

Zdeněk Šplíchal, 2014, výběr z textu

Antonín Kanta je usilovný hledač a objevitel výtvarných řešení a proto se nespokojil jenom s fotografií. Od roku 2009 začíná vedle fotografie pracovat s jinými médii a začíná tvořit kresby, koláže, grafiku a asambláže. Jak sám říká, podnět k této nové tvůrčí orientaci dostal na pravidelných Sympoziích, která se uskutečňují v létě ve Stříteži u Třebíče.

Právě z tohoto výtvarného jazyka vyšly Monstrance, které vytvořil jako cyklus 15 prací pro výstavu v Bazilice sv. Prokopa v Třebíči. Jedná se o koláže, jsou to vlastně nalepené proužky barevného papíru na bílý podklad.

Josef Chalupa, výběr z textu, 2017

Kanta bez pomoci milimetrového rastru musí věnovat kresbám podstatně více času, který se však zúročí ve výsledné magičnosti, s níž kresba vystupuje z bílé plochy papíru. Precizní bezchybné kresebné provedení vede až k pochybnostem, zda se v dnešní computerové době jedná o ruční či digitální technickou kresbu. V cyklu Okna katedrál (2016 - 2017) pokryl malíř hustou sítí čar téměř celou plochu papíru až na středovou část, k níž divákovu pozornost poutá geometrický tvar okna, kterým prochází světlo bílé plochy papíru doplněné decentně barevnými pigmenty. Poctu počítačové technice vzdal Kanta cyklem, v němž kolážované zvětšené čárové kódy spojuje rýsovanými kresbami v hravých kompozicích Čárový kód II (2016). Jako by zviditelnil tok informací, které jsou předávány pomocí pro nás nečitelné řady různě silných krátkých čar počítačového kódu, jehož použití je dnes tak samozřejmé, že jeho existenci přestáváme vnímat.

Když přehlédneme celou dosavadní Kantovu tvorbu včetně fotografické, která je její nedílnou součástí, uvědomíme si vzácnou kontinuitu, jejímiž výraznými znaky jsou vedle nevyčerpatelné kreativity především hravost, radost z tvůrčí činnosti a neustálé hledání a objevování nových postupů a variování tematiky i postupů již použitých s úsilím jejich důsledného vytěžení a vždy precizní řemeslné zpracování.